AHÓÓÓÓÓÓJ! MIN SE HLÁSÍ

16. listopadu 2012 v 20:56 | Minako |  Důležité
VÍM,ŽE TO ASI NIKOHO ZAJÍMAT NEBUDE,ALE MIN SE VRÁTILA NA POLOVIČNÍ ÚVAZEK XD
HNED HLÁSÍM,ŽE MÁM ROZEPSANÝ DVĚ NEW POVÍDKY!!!!
ZATÍM PÁÁÁÁ....VAŠE MINAKO
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 susu-san susu-san | 26. prosince 2012 v 1:35 | Reagovat

tak šup do práce :) no i já bych se do toho měla dát :)

2 Miko Miko | 27. ledna 2013 v 12:40 | Reagovat

[1]: New blog....jestli chceš odkaz písni si na fb :)

3 1313 1313 | 3. března 2013 v 22:29 | Reagovat

Chtelo by to dalsi povidky :-)

4 namzat povídka co mi nešla uložit namzat povídka co mi nešla uložit | 21. března 2013 v 12:06 | Reagovat

Jakmile vešel do třídy ozval se křik místního osazenstva dívek.
"Ohayo Itachi-kun!"
"Jak se máš Itachi-kun!"
"Nechceš se mnou někam zajít Itachi-kun?!"
"Dneska ti to sekne Itachi-kun!"
"Jsi úžasný!" a další podobné.
Mladý Uchiha pouze protočil oči v sloup a ruce si zastrčil do kapse svých černých kraťasů.
Měl na sobě stejné oblečení jako jeho otec v jeho letech. Akorát tu byl rozdíl v barvách. Místo tmavě modrého tílka měl o trochu světlejší modré. Bílé kraťasy nahradily černé. Na rukách i nohách stejné chrániče, které dostal od otce a to vše bylo zakončeno černým ninja botami.
Svýma očima se rozhlédl po třídě až mu pohled padl na dvě osoby sedící u okna.
Rudovlasá holčička se zelenýma očima a blonďatý modrooký mladík.
Dívka na sobě měla oranžové šaty s krátkými rukávy na ramínka s výkrojem tak, že ji byl vidět pouze ramena a část krku s hrudníkem.Okraje měla lemované čeným pruhem. Pod tím měla černou kombinézu bez ramínek, která byla uvázaná okolu krku a končila u stehen. Spodek šatů měla na bocích rozkrojený a přední část ji sahala pouze po stehna zatímco ta druhá jí volně vysela až po kotníky. Vnitřek šatů byl vyplněn černou barvou jak bylo vidět na zadní straně šatů.
Rudé vlasy ji sahali až po boky. Měla sčesanou ofinu na levý bok, která ji mírně někde trčela a připnutou černou sponkou.
Vedle ní sedělo její dvojče. Blond vlasy mě rozježené do všech stran. Vlasy byly celkem dlouhé aspoň to bylo vidět na bocích. Přes ninja pásku na čele mu jich pár spadalo a jeden pramínek mu vyčuhoval z pod ninja pásky jak byl dlouhý.
Na sobě měl černo-červenou mikinu a červené kalhoty zakončené černými boty.

Oba dva se na něj radostně usmáli když ho spatřili. Rozešel se k nim. Po smrti jeho matky bylo jenom málo osob, které si připustil k tělu. Oni dva k nim patřili spolu s jeho otcem na prvním místě.
Potom setkání v nemocnici se s mladou Namikaze dost spřátelil a našel i skvělého přítele v jejím dvojčeti, i když si dost často lezli na nervy a pořád spolu soutěžili, byly to nejlepší přátelé. Sasuke byl moc rád když zjistil jak skvělé kamarády si Itachi našel a hned se dožadoval ať je s ním seznámí.

"Ohayo Itachi-kun." usmála se na něj rudovláska když si sedl vedle ní. Ostatní holky ji vraždili pohledem.
"Ohayo." oplatil a potom se provokativně podíval na Minata.
"Páni tak i ty jsi taky udělal zkoušku? To se divím. Takový pako jako ty."

5 hanako-and-minako-world hanako-and-minako-world | 12. června 2013 v 18:43 | Reagovat

Naruto mířil k odlehlé louce. Všude okolo byla cítit vůně trávy a květin.
Letní vánek si pohrával s korunami stromů a sem tam od nich a pár kvítků odfoukl několik lístků.
V té vší kráse stála dívka s vínově rudými vlasy. Na sobě měla bílé tílko na ramínkách a tmavě modrou vlnitou sukni. Na nohách modré žabky. Okolo krku jí vysel mušlový náhrdelník a steně motivovaný měla i náramek a prstýnkem, na kterém měla mořskou hvězdici.
Jakmile spatřila jak se k ní Naruto přibližuje zešitoka se na něj usmála.
Naruto jí úsměv oplatil.

"Co! Kde sbalil takovou kočku!" vypískla Sakura když spatřila jak ho ta neznámá objala a dala mu pusu na tvář. Vzala si od něj růže a Naruto utrhl jednu sedmikrásku a dal ji jí za ucho.
Pak jí chytl za ruku a rozešli se pryč.
Trojce je sledovala.

Šli do Luna-parku. Zaplatili si lístky a šli se bavit. Nejprve zašli na autíčka. Pak na řadu přišel řetízkář pro dospělé. Pak strašidelný zámek kde se viděsil hlavně Naruto než Minako. Ruské kolo a nakonec tunel lásky.
Stáli ve frontě. Podotýkám hodně dlouhé.
Tam už naši tři ninjové s nimi nemohli je tak proklouznout. Museli jít v páru, ale neměli ským.
"Tak co budeme dělat?" zeptal se Sai.
"Sasuke-kun, co kdybychom šli spolu?" zkusila hned Sakura.
"Ne!"
"Ale jak se tam dostanem, když ani jeden nemáme partnera?" zauvažoval Sai.
"Hold si budeme muset nějakého na oko najít." řekl k překvapení všech Sasuke. Zírali na něj jak na svatý obrázek. Přece jenom tohle slyšet z úst velkého Sasukeho Uchihy, to je vzácnost.
"Omlouváme se vážení, ale v tunelu se nám něco pokazilo. Proto musíme atrakci zhruba tak na dvě hodiny uzavřít. Omlouváme se za způsobenou škodu!" ozval se hlas z repráků a pak už jenom nesouhlasné a zklamané povzdechy a i pár nadávek odevšech co čekali ve frontě.
"To nic, můžeme se jít svézt pak. Co kdybychom šli na tu horskou dráhu, ttebayo!" řekl v klidu Naruto.
"Hai!" a rozešli se ruku v ruce pryč.

"Fajn, máme dost času na to si někoho najít. Jdeme!" vydechla Sakura a šla si někoho hledat. Oba dva jí napodobili.

Sakura se procházela a snažila se najít někoho kdo by byl přiměřeně v jejím věku a který by byl svobodný. Bohužel však každého koho potkala už byl zadaný.
"Chjo." pozvdechla si.
[i]Jak bych si mohla někoho najít?[/i] vtom si všimla malého obchůdku.
[b]OBLEČENÍ NA MÍRU! ZA PÁR MINUT UŠITÉ![/b]
[i]Hm...to by snad šlo.[/i]
Vstoupila. Jakmile vešla všude se rozzářily světla a začali padat konfety.
"Dobrý den vzácná paní! Gratulujeme jste naše stá zákaznice. Za odměnu vám nebudeme dneska nic účtovat a ke krásným šatům vám přidáme kompletně celou zkrášlovací kůru." pronesl vesele muž, který k ní přistoupil.
"Ííí...Kawaiiii!"

Sakura vyšla z obchodu a zatočila se. Na sobě měla nádherné rudé šaty s průhlednými ramínky. Na nohách vysoké rudé páskové boty. Okolo krku náhrdelník tvořený z kvítků Sakury a na ruce stejně vyrobený náramek. V ruce třímala bílou kabelečku.
Na víčkách měla nanesené zelené oční stíny, na puse jemně růžový lesk, který se řpitil. Na nechtách světle zelený lak. Vlasy měla udělané do menšího drdolu, přičemž pár zvlněných pramínků jí padalo ven.

Byla tak šťastná! Teď určitě někoho sbalí! Třeba i samotného Sasukeho!
Rozešla se a hledala svoji oběť. Najednou co jashin nechtěl do ní někdo narazil a polil její nové šaty. Naštěstí to byla jenom voda.
"Ach ne!" vyjekla.
"Neumíš dávat p-! Sasuke-kun!" chtěla dotyčnému vynadat, ale přimrzla na místě když se mu podívala do tváře. Ne nebyl to Sasuke, ale měl úplně tu samou tvář jako on. Jediný rozdíl tvořily blod rovné vlasy a zelené oči. Na sobě měl světle modré tričko krátkými rukávy a černé kalhoty. Na zádech měl v bílém kruhu vložený půlměsíc.
"Gomene, nechtěl jsem tě polít." omluvil se. Měl podobně hluboký hlas jako Sasuke, ale takový milejší a přátelštější.
"T-to nic..." zrůžověla.
"Směl bych tě jako omluvu někam pozvat?"
"Opravdu!?"
"Jasně, takovou krasavicu jako ty. Proč ne?" usmál se na ní takovým sexy úsměvem pod, kterým doslova roztála.
"Dobře."
"Jinak moje jméno je Haruko Sanade."
"Haruno Sakura."
Sanade jí nabídl rámě a ona ho s radostí přijala.
VNIŘNÍ SAKURA: "Jackpot!"

Sasuke se líně potuloval po parku.

6 hanako-and-minako-world hanako-and-minako-world | 15. června 2013 v 20:35 | Reagovat

Naruto šel v společně po ulici ruku v ruce s mladou dívkou. Tou dívkou byla krásná dědička Hyuuga klanu Hinata. Na svých temně modrých vlasech měla nasazený světle hnědý klobouk. Na sobě měla dlouhé fialové šaty na ramínkách. Na nohách ji vesele plácaly stejně zbarvené žabky. Na rameni měla pověšenou pláťenou bílou tašku.
Okolo krku se jí houpal krásný přívěšek prvního hokageho, který ji její milý daroval.
Byla tak šťastná! Konečně se jí splnil sen. Je stím koho miluje. Jak dlouho musela trpět kvůli jeho neopětované lásce. Kolik času uběhlo od té doby co ho jenom zamilovaně pozorovala. Bylo to tak dlouho a přitom jí těch pár měsíců co byly spolu dokonale stihli vynahradit celé ty nekonečné roky.

Blonďatý modroočko na sobě měl černé ttričko bez rukávů a k tomu oranžové kraťase a okolo pasu uvázanou tenkou oranžovou mikinu. V jedné ruce svíral piknikový koš, který byl plný jídla.
Jemně tiskl Hinatinu drobnou ručku a smál se. Byl tak moc slepý, tak moc se styděl za to, že nepoznal kolik pro Hinatu znamená a kolik ona znamená pro něj.  Byl opravdu hlupák.

Spolu došli ke kopci ze, kterého bylo krásně vidět na moře zaním.
Před pár měsíci došlo k velkému zemětřesení, které těsně za vesnicí schodilo kousek země a na jeho místě vzniklo takové mini moře a tak se vesnice o několik kilometrů rozrostla.

Spolu se rozešli za doprovodu chectajících se racků a smíchu, který odtam vycházel.
Jakmile vstoupili na hladký písek, který jim zde Gaara zanechal, ucítili jak se jim do něj boří prsty.
Procházelu okolo hrajících si dětí, koupajících a opalujích lidí.
Rozhlédli se. Pod dvěma velkýma slunečníkama, uviděli pět lidí.
Černovlasého chlapce a růžovlasou dívenku, kteří byli tak kolem jejich věku.
Další byly rudovlasá modroočka a další černovlasý muž. Ti byly zhruba tak o pět let starší.
Pátý člen byl zhruba tak roční chlapeček s černými rovnými vlásky a černými očky, u kterých měl dvě jemné rýhy u očí. Pořád pobíhal okolo, ale nejčastěji se zastavoval u svého strýčka Sasukeho.
"Taichi, dej už strejdovi pokoj!" pokárala ho jeho rudovlasá matka.
"To je vpořádku Aki. Mě to neva." pousmál se Sasuke a počechral svému synovci jeho černé vlásky.
Taichi odběhl zase ke svým bábovičkám.

"Hej, mina!" zakřičel na ně Naruto. Otočili se.
"Naruto, Hinato!" zámávala na ně Sakura.
Přišli k nim.
"Jak koukám je tu veselo, ttebayo." zazubil se Naruto. Taichi novým návštěvníkům začal poskakovat kolem nohou.
"Smíme se k vám připojit?" zeptala se Hinata.
"Ale jistě." zazubila se na ně Aki a pohladila se po svém osmiměsíčním bříšku, kde rostl další život.
Ona nebyla jediná kdo zde byl v jiném stavu. I Sasuke se činil a to způsobilo to, že Sakura byla zrovna ve třetím měsíci.
Naruto a Hinata se šli převléct, Aki vzala Taichiho blíž k břehu kde se spolu čvachtali a Sasuke se spolu se Sakurou uvelebili na dechách pod slunečníky.
Sasuke si lehl na tmavě šedou deku a podložil hlavu rukama. Zavřel oči.
Sakura na sebe natírala opalovací krém a pozorovala svého milého.

7 hanako-and-minako-world hanako-and-minako-world | 4. července 2013 v 17:37 | Reagovat

Přišel ke svému domu a potichu otevřel dveře. Na věšák odložil svůj oranžový plášť s černými plameny kde bylo napsané sedmý. Vyzul se a zaplul do kuchyně. Tam na něj čekala večeře uložená v troubě aby nevystidla. Povzdechl si. Už zase přišel pozdě. Jeho práce se mu kupí tolik, že nemá ani čas na svou milou.
Vytáhl si vydatnou pochoutku z trouby a usedl za stůl. Tiše si popřál k dobré chuti a pustil se do jídla, které bylo vynikajcí jako vždycky.
Když dojedl sklidil nádobí do dřezu s úmyslem ho umýt zítra a zamířil do ložnice.

Tiše pootevřel dveře a nakoukl dovnitř. Na posteli spatřil anděla. Aspoň mu tak připadala. Skrze zatažená okna bílími záclonami na jeho manželku dopadal měsíční svit. Ukazoval tak tmě její andělsky hladkou albatrasovou tvář a dlouhé tmavomodré vlasy rozložené po celé posteli. Jednu ruku měla u hlavy zatímco tu druhou položenou na kulaťoučkém pětiměsíčním bříšku. Přešel k ní a posadil se na druhou stranu postele. Jemně jí sáhl na břicho. Usmál se. Jak to, že si jí nevšiml už dřív. Byl vůči ní tak moc slepý.
Moc dobře se mu vybavila ta chvíle kdy se ti dva dali dohromady. Ta osudná chvíle.

Flash Back
Byl konec. Válka skončila. Zlo bylo poraženo! Lidé slavili, ale zároveň se rmoutili. Rmoutili se za padlé spolubojovníky. Jako například za otce Shikamara a Ino, které jejich děti začali oplakávat a taktéž za Nejiho. Za toho truchlil celý Hyuuga klan spolu s jeho týmem, hlavně nejhůř to brala TenTen.
"TenTen..." zašeptal smutně Lee, když spatřil svoji kamarádku jak leží Nejimu na hrudi a tiše vzliká.

Hinata s těží taktéž zadržovala slzy. Nemohla se na tu smutnou scénu

8 hanako-and-minako-world hanako-and-minako-world | 17. prosince 2013 v 12:23 | Reagovat

Útulným domem se nesla příjemná vůně lahodně se pečícího těsta.
Celý dům byl osvětlen příjemným přítmím, stěny byly ozdobeny, kromě různých fotografií, i zeleně čerstvými keříčky s různobarevnými kouličkami a vesele se houpacími lesklými řetězy, nesoucí taktéž různé barvy duhy. Dokonce i menší palma stojící v rohu kuchyně byla poctěna touhle okrasou.

Nábytek, podlaha, poličky a jakýkoliv jiný kout. To vše bylo dopuntíku utřené a vyleštěné.
Uprostřed obýváku, obklopen gaucěm oranžové barvy, stejně ladícími křesli a černý konferečním stolkem, to vše umístěno na chundelatém bílém koberci, se vyjímal krásný statný smrk sahající až skoro ke stropu. I on na sobě nesl barvyvé řetězy, různé kuličky, zvonivé zvonky, vesele se umívající andělíčky a blikající světélka. Sem tam se vyskytla nějaká ta čokoládka. Na jeho samém vršku se nacházela zlatá třpitící se hvězda.

Cink. Zvuk ohlašující, že pracně připravené těsto se upeklo. Dvířka rozehřáté trouby se otevřely a dovnitř byla vsunuta ruka chráněná fialovou rukavicí proti popálení.
Dotyčná vyndala plech nesoucí na sobě cukroví ve tvaru malých kunaiů.
Odložila tác na linku hned vedle a s úmyslem nechat cukrátka vychladnout se otočila zpět k předešlému cukroví.
Popadla do ruky malý štětec namočený ve sladké čokoládě a jemnými tahy začala křupavé těsto zdobit hnědými vzorci.
Vedle sebe měla hotovou už celkem velkou várku. Měla tam různé druhy. Rumové kuličky posipané kokosem, vosí hnízda, bitešské chlebíčky, rohlíčky, linecké cukroví ve tvaru, zvířátek, sněhuláků, stromečků a ninja zbraní. Byly tam i pracně zdobené perníčky.

Dodělala poslední cukrátko a z levandulových očí, které kromě ní a její rodiny, nikdo jiný nemá si odhrnula ofinu tmavě modravých vlasů sanahících až po pas.
Otřepala si dlouhé bělostné rukávy jejího trička a oklepala si svou dlouhou fialovou zástěru.
Poslední várku začala úhledně skládat na skleněný tác, který pak položila na proskleněný konfereční stolek.
Zastavila se a nechala na sebe dopadat příjemné teplo ohně vesele plápolajícího v kameném krbu.
"Áááá!" domem se rozlehl pláč. Dědička klanu Hyuuga otevřela doposud zavřené oči. Uryhleně se otočila

9 naruhina-x-sasusaku naruhina-x-sasusaku | 23. dubna 2014 v 18:26 | Reagovat

Slunce svítilo vysoko nad obzorem. Tenké paprsky hřejivého zlata ozařovaly okolní krajiny. Pronikaly do každé škvíy, každé díry až se nakonec, rozepjaté do velkých rozměrů, ocitaly na statných polích, loukách a lesích - jezera a řeky nevýjímaje.
Příroda zpívala své klidné písně a její živoucí obyvatelé, ať už mohutní savci a stromy nebo drobní hlodavci a rostlinky, účinkovali jako hlavní orchestr.

Klidem této čisté krajiny procházel pár dvou osob zahalených v bílých pláštích. Nebylo možno rozpoznat zda-li jsou to ženy, či muži nebo oboje. Skryty byli i jejich tváře.
Šli prozářeným lesem a v tu dálce spatřili svůj cíl.
"Jsou to už dva roky, viď?" tázala se první osoba s maskou lišky.
"Hm..." byla odpoveď druhé s kočičí maskou.
"Jsem zvědavý co udělají až nás uvidí." odpovědí bylo pouhé mlčení. Pod maskou se ušklíbla.
Vystoupily z poza lesa, před nimi se zjevila obrovská vrata vstupní brány.
Prošly. Oba dva strážní, zvaný jako Kotetsu a Izumo, opět spokojeně polehávali. Bylo jedno zda-li byl mír nebo vojna ti dva se nikdy nezměnili. Liščí postava se mírně zachichotala zatímco kočičí nevěřícně protočila oči.
Pokračovaly. Nešly však hlavní ulicí aby neupoutaly pozornost a proto to braly skze tmavé a opuštěné uličky. Jejich cílem byla Hokage budova.

Kanceláří, přeplněnou štosy papírů, se nesl tichý tikot hodin doprovázený ohlušujícím chrápáním. Bylo tak hlasité, že každý kdo stál za dveřmi jej slyšel. Neoptěžovaly se ani se zaklepáním - stejně by zůstalo bez odezvy - a rovnou vstoupily dovnitř. Málem se na ně sesypal obrovský komín dokumentů. Mezi tím vším bordelem spatřily blonďatou kadeř, pod kterou se nacházela spící hlava mladé stařeny. Z úst jí tekl pramínek slin. Vedle ní se válela láhev nedopitého saké.
Postava s kočičí maskou si pomalu začínala připadat jako v blázinci, za to ta s maskou lišky se opět zasmála - nic se zde nezměnilo.

"Ehm, ehm." odkašlala netrpělivě kočka když zde stály asi minutu a hokage nebyla sto k probuzení.
Podivně zachrochtala, něco zamumlala a rozevřela své hnědé oči. Když se konečně rozkoukala mohla spatřit dvě maskované osoby v dlouhých pláštích. Okamžitě zpozorněla.
"Kdo jste?! Co zde pohledáváte?! A jak jste se sem vůbec dostaly?!" padlaly otázky jedna za druhou.
"Bylo to celkem jednoduché když nás ani vaši strážní nepostřehli." promluvila kočičí maska.
"Nani?! Zatracený Izumo a Kotetsu, já je..."
"Zrovna ty máš co říkat, Tsunade no baa-chan." Tsunade se zarazila. Takhle jí říkal pouze...
"To snad...Naruto?" zeptala se opatrně.
"Ty idiote! To jsi nás musel prozradit tak rychle!? Usuratonkachi!"
"Sasuke?!"
"Vidíš, a ty mi něco budeš vyčítat!" rýpnul si do něj a se smíchem odložil svou masku. Na povrch tak vykoukla dvě nebesky modrá kukadla a kštice zlatavé kadeře. I druhá osoba odložila svou masku. Tsunade tak mohla zpozorovat uhlově černé vlasy a stejně tak zbarvené kočičí oko. Levé měl překryté černou páskou.
Svlékli si pláště.

Naruto se po těch letech vůbec nezměnil - stále měl svoji černo-oranžovou kombinézu. Jediné co měl navíc byla černá rukavice na pravé ruce táhnoucí se od zápěstí až ke kloubům prstů.
Sasukeho oblečení se už krapet změnilo, tak zaprvé odložil ten příšerný kus hadru s tou obrovskou fialovou mašlí - jediné co mu zbylo byly černé kalhoty a ty jeho vysoké boty. Ten zbytek nahradila černá vesta se znakem uchihů na zádech a bílý opasek okolo pasu, na kterém měl připevněnou svou věrnou katanu. Stejně jako Naruto měl i on stejnou černou rukavici, akorát na levé ruce. Jak už bylo zmíněno tak okolo hlavy měl černou pásku, přes kterou mu padala stejně temná ofina, a která byla umístěna tak, že mu zakrývala levé oko - stejně jako u Kakashiho.

Tsunade těkala pohledem z jednoho na druhého. Za celou tu dobu ani nepromluvila.
"Eh...baa-chan?" ozval se Naruto strachující, že z ní nic nevypadne.
Tsunade rázem ožila, široce se usmála, vstala a oba dva je k sobě přitiskla svou brutální silou. Málem je zadusila svým stošesti centimetrovým poprsím.
"Okaeri Naruto a Sasuke, okaeri!" přivítala je jakmile je pustila.
I jim na tváři utkvěl mírný úsměv.

Seděla za stolem ve své pracovně. Dlouhý doktorský plášť jí padal přes okraje sedadla a zároveň zakrýval tmavě modrou sukni a červené tílko. Na záda jí padala dlouhá kadeř jemně růžových vlasů stažených do mírně volného copu. Své zelené oči upírala na dokumenty a formuláře co měla před sebou. Párkrát si z nich musela odhrnout dlouho ofinu, která zakrývala malý fialový symbol na jejím velkém čele.
Někdo zaklepal.
"Vstupte." vyzvala příchozí nespouštějíc oči z kusů papíru.
Dovnitř vešli dvě zahalené postavy. Rázem zbystřila. Postavila se. Nedůvěřivě si nečekanou návštěvu měřila svým rendgenovým zrakem.
"Co potřebujete?" pravila a stále z nich nespouštěla pohled. Nepromluvily. Zpozorovala jak jedna podpláštěm hýbe rukou. Na nic nečekala a s napřaženou pěstí, nabitou chakrou, se na ně vyřítila. Její pěst zastavila urychleně levá ruka postavy v kočičí masce.
Nastalo opět ticho. Chtěla se vyprostit, ale držela jí moc pevně.

Zčista jasna se druhá v liščí masce rozesmála.
Růžovlasá zelenoočka na ni naštvaně pohlédla.
"Ani ty ses vůbec nezměnila, Sakuro-chan!" smála se dál. Ztuhla...ten hlas a navíc takhle jí vždy oslovovala pouze jedna jediná osoba.
"To není možné..." šeptla.
"Ale je Sakuro-chan!" sundal si masku a ona spatřila jeho vždy tak usměmavou tvář se šesti podivnými vousky.
"Naruto..." vydechla.
"Taky tě rád vidím Sakuro-chan." zazubil se. Oči jí mírně změkli, rázem však opět nabyli pevnosti. Volnou rukou uhodila Uzumakiho do hlavy až se nebohý blonďák svalil na zem s obrovskou boulí, která mu jako napovel vyrašila.
"Baka, víš vůbec jak si mě vyděsil!" vyjela na něj.
"Jauvajs, jauvajs...opravdu ses nezměnila Sakuro-chan." hladil si otlučené místou.

Odvrátila od něj pohled a koukla se na toho kdo jí stále držel ruku. Její pohled se rázem změnil. Byla v něm neskrývaná touha spolu s napjatým očekáváním. Věděla kdo to je, moc dobře to věděla, ale chtěla aby to byl on kdo se jí ukáže. Jako by četl její myšlenky. Jedním elegantním pohybem sejmul masku a zabodl do ní své nezakryté černé oko.
"Sasuke-kun..." hypnotizovaně hleděla na jeho tvář, za celou tu dobu se vůbec nezměnil. Utápěla se v jeho, jako obvykle, nic neříkajícím pohledu.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama